Je nás tedy celkem 7. Můžete nás tu znát pod jmény ?Aňa?,Eliss, Jitísek, VerINka, Ann, Kosatka a Polly
 Každá máme ráda jiné věci a podle toho píšeme pro vás. Jedna věc nás ale spojuje. Tu máme všechny rády. Je to Zábava. Nerady se nudíme a milujem legraci. Věříme, že patříte k těm kteří se rádi pobaví. A proto tu taky jsme.
 I když z nás brzy budou sedmačky, náš název bude stejný. Holky ze šestky. Protože právě  šestá třída pamatuje dobu, kdy jsme tuhle stránku stvořily. Bláznivá šestka plná dobrodružství a průšvihů. To všechno ale patří k pubertě. A právě pro vás puberťáky, tedy spíše puberťačky tahle stránka je. Doufáme, že jestli sis už něco přečetl,že se ti to líbilo a jestli jsi ještě nic nečetl, že si alespoň něco přečteš a bude se ti to líbit. 
 Proto to taky děláme. 
                          Vaše !!! Holky ze sedmičky !!!

Něco se ti tu nelíbí? Šlo by něco vylepšit? Stačí napsat a my odpovíme.


Jak se dozvíš že jsme odpověděly? Pokud zadáš svůj email nebo jestli jsi tu přihlášený tak přezdívku tu, napíšeme ti. Jinak sleduj stránku a jestliže odpovíme,dočkáš se i splnění dotazu.
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Vždycky musí být přestávka... Ale teď jsme zpátky... A v celé své kráse!

 
 

Paní z parku

Vytvořeno 24.11.2011 16:35:31 | Poslední změna 24.11.2011 16:36:20

Jednoho dne jsem se šla projít. Ten den se to stalo.

 Bylo odpoledne, když jsem ji spatřila. Seděla tam na lavičce a hleděla kamsi do dáli.

Bylo mi to divné, jelikož jsem ji nikdy předtím neviděla. A to já znám snad celé naše maloměsto.

 Nevěděla jsem proč, ale přisedla jsem si k ní.

 Začala mi vyprávět. O přírodě a její kráse.

 Bylo to snad jejím hlasem nebo přívětivýma očima, ale ta stará paní tuze se mi zalíbila.

 Z achvíli její pohled splanul na vzadáleném křovisku.

Odtud vylezlo malé koťátko.

Bylo tak vystrašené!  A ona jej vzala do rukou. Nesla ho a ono přestalo smutně mňoukat.

Poté ho položila před lavičku, u které jsme seděly. Myslela jsem, že uteče. Ale ono zůstalo. Zůstalo věrně a oddaně stát u nohou té dámy.

Bylo to tak tajemně krásné, že jsem se na to musela zeptat.

 "Promiňte, ale jak je možné, že neuteklo?"

Na tváři se jí objevil úsměv. Pak mi to vysvětlila.

"Víš, je to kouzlem osobnosti. To zvířátko u tebe musí cítit vyrovnanost a vlídnost. Musí ti věřit. Nikdo si tyto věci nekoupí. Je to vzácný dar. Ale já věřím, že ty si ho dokážeš vyhledat a získat."

Nevěděla jsem jak tomu rozumět. Ale pak se začalo stmívat.

Rozloučila jsem se a šla domů.

Celou noc jsem jí ale nemohla pustit z hlavy. Honilo se mi tam tolik myšlenek!

A druhý den jsem se to dozvěděla. Hlásili v rozhlase o náhlé smrti.

O smrti neznámé staré paní. Prý je zajímavá příhodou, že u jejího hrobu stále sedí černé koťátko. Ihned jsem věděla o koho se jedná.

Vydala jsem se na hřbitov. A opravdu. Sedělo tam.

Chvíli jsem tam byla s ním, přemýšlela a chtělo se mi plakat. Později jsem vstala a kráčela k domovu. Pak jsem se ohlédla. Za mnou šlo malé kotě. To černé kotě.

 Byla jsem si jista. Věděla jsem, že stará paní mi přenechala svůj dar.

 Teď celý život vzpomínám na ty oči. Na oči plné vlídnosti a lásky k přírodě a všemu živému.

 Díky jim, je teď nyní stará černá kočka stále při mém boku. Věrně a oddaně.

A ta kočka, ta kočka mi neustále něco připomíná. Připomíná mi ženu, která se mi stala neobyčejným vzorem.

 Jak ji nazvat. Snad jen Paní z parku. 


VerINka

 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one